Má fantazie je bohatá a tak mám potřebu své představy ventilovat ven prostřednictvím svých příběhů.
Ve stylu psaní se mám co učit, ale to nezlepším, pokud nebudu psát. Ať se vám zde líbí...

New life - Kde je? (4. kapitola)

21. února 2010 v 22:27 | admin |  New Life
New Life

NEW LIFE - Příběh o mladé dívce Magdaleně, která žila poklidným životem v malém městečku. Její husté havraní vlasy dokonale kontrastovaly s bledou pletí a modrýma očima. Vždy se považovala za velkého snílka a vyrůstala v přesvědčení, že se jednoho dne stane slavnou umělkyní.  Jednoho dne však potkala svého osudového muže. Bude s ním šťastná nebo ji čeká ještě jiná a strastiplná cesta životem? Stane  se slavnou umělkyní jak si to vysnila? Půjde tvrdě za svým cílem nebo jí osud připravil jiné překvapení? To vše se dozvíte v tomto příběhu...


______________________________________________________________

Kde je? - 4. kapitola

Maminka se na mnou skláněla a stále dokola opakovala: "Je mi to tak líto holčičko. Tak moc líto." V té chvíli mi opravdu bylo smutno z toho, že jsem jí způsobila takové trápení a starosti, ale potřebovala jsem znát odpovědi na mé otázky!! Jenže v tom mi to došlo...ona mi na ně odpovídá! "Ne, Ne ne...řekni, že je v pořádku, mami, prosím tě! Co je mu? je zraněný? Určitě se z toho dos..." "On zemřel Magdo." V místnosti se rozprostřelo ticho. Hlava se mi točila, v uších mi hučelo, nevěřila jsem tomu, co právě řekla. Když mě viděla, tiše dodala: "Jeho zranění byla natolik vážná, že nebylo v lidských silách mu pomoci." ....Nebyla jsem schopná plakat, křičet..nic. Jen jsem se dívala na strop.

Uplynulo několik týdnů. Doktoři mě propustili z nemocnice, ale bylo mi to vcelku jedno. Přála jsem si jediné - zemřít. Všichni to vycítili a tak jsm byla neustále pod dohledem. Od té nehody jsem se uzavřela do sebe a s nikým nemluvila. Když bylo nutné nějakým způsobem zareagovat, snažlila jsem se pouze o jednoslovné odpovědi. Můj denní režim byl velmi prostý - buď jsem spala a nebo seděla na posteli, dívala se z okna a čekala na Petra. Všechny ty každodenní činnosti jako čtení, hudba, televize, prostě cokoli jsem dělala, mi ho připomínaly. Takže jsem je prostě nedělala. A když jsem nedělala nic, bylo to lepší. Alespoň pro mě. Ale vím, že pro ostatní to bylo s každým dnem horší a horší. Za dveřmi jsem slýchávala šeptání, jak se členové mé rodiny domlouvají, co bude dál. Nevěděli, co se mnou, nevěděli, jak se ke mně chovat. Jestli jako k normálnímu člověku nebo jako k bláznovi... No když nad tím tak přemýšlím, možná, že se chovám trošku jako blázen...no trošku...možná docela hodně...ale můžou se mi divit? Vím, že ne, chovali se ke mně velmi ohleduplně, neustále mi dávali najevo, že jsou tu pro mě. Když jsem si konečně začala uvědomovat, že se chovám divně, řekla jsem si, že se to musí změnit. Musela jsem si konečně přiznat krutou pravdu-Petr tu není. Není tu a už nebude. A tak jsem se rozhodla, že se po několikaměsíčním oplakávání musím vzchopit. Ale jak??Chvíli jsem přemýšlela, ale nápad přišel celkem brzo-za oknem jsem uviděla projíždějící auto - Musím odsud odjet. A to hned!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Laneey Laneey | Web | 21. února 2010 v 22:51 | Reagovat

to je hrozný... cítím s ní, vím jak se musí cítit  :-(  prožila jsem něco podobného...

2 Zuzik.14 Zuzik.14 | Web | 22. února 2010 v 7:09 | Reagovat

A kam chce jet?  O_O

3 zuuzcaa zuuzcaa | 22. února 2010 v 13:14 | Reagovat

chudák :(

4 Britanka Britanka | E-mail | Web | 27. října 2010 v 16:32 | Reagovat

Kam pojede?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama