Má fantazie je bohatá a tak mám potřebu své představy ventilovat ven prostřednictvím svých příběhů.
Ve stylu psaní se mám co učit, ale to nezlepším, pokud nebudu psát. Ať se vám zde líbí...

I won´t be alone -26.kapitola

17. března 2010 v 22:38 | admin |  I won´t be alone
IWBA maly
I WON´T BE ALONE - Povídka, která je opět založena pouze na mé fantazii. Hlavní roli v ní však tentokrát ztvárňuje Michael Jackson. Příběh je vyprávěn z jeho pohledu a je zaměřen více na něj jako člověka než jako hudebníka a skvělého tanečníka. Více o příběhu prozrazovat nechci, takže hezky čtěte :-)

... kapitolu najdete v celém článku...





Má přítomnost na onom večírku samozřejmě způsobovala rozruch. Veškerá pozornost byla upírána na mě. Což se mi příliš nehodilo. Potřeboval jsem být co nejvíce nenápadný...Vím, asi naivní přání. Naštěstí se situace po chvíli uklidnila. Byl jsem nervózní, stále jsem se rozhlížel a hledal jí. Mé oči těkaly z člověka na člověka, z ženy na ženu. Nemohl jsem se dočkat. Kdy už přijde? říkal jsem si...A až přijde, co vlastně udělám? Nakonec se můj vnitřní hlas shodl s hlasem srdce. Nebudu myslet, budu se řídit instinktem.

Večírek se konal ve velkém sále s pódiem a kulatými stoly. K jednomu z nich jsem se posadil. Místo jsem pečlivě vybíral. Chtěl jsem takové kde bych dobře viděl na vchodové dveře, ale zároveň abych nebyl příliš vidět. Večer byl v plném proudu, ale Kate jsem dosud neviděl. Byl jsem smutný a zklamaný, že si to rozmyslela a určitě nepřijde ... jenže ... pak jsem jí uviděl.

Byl to tak zvláštní pocit. Bylo mi horko. srdce mi zběsile tlouklo a snažilo se mě přemluvit, abych k ní okamžitě šel, popadl do náruče a už nikdy nepouštěl. Ale věděl jsem, že takhle to nejde. Pamatoval jsem si jí tak živě, každý její úsměv, pohled, všechno. A přesto mě na ní něco překvapovalo. Ale nebyl jsem schopný říct co.

Měla na sobě nádherné dlouhé bílé šaty v antickém stylu. Na umělém světle se mírně třpytily. Ramínka byla zdobená zlatými korálky. Vlasy měla rozpuštěné a navlněné. Ach a její oči...jak mi chybí jejich upřímný a hluboký pohled.
Sledoval jsem každý její krok. Nechtěl jsem aby se mi ztratila z dohledu. Její kamarádka se neustále rozhlížela. Nejspíš mě hledala. Společně proplouvaly davem a hledaly nějakou známou tvář.

Všiml jsem si že na stole leží ubrousky. Okolo zrovna procházel číšník.
"Prosím Vás..."
"Ano pane? Přejete si?"
"Nemáte propisku?" zeptal jsem se
"Jistě." vytáhl jí z kapsy. "Ještě něco pane?"
"Ano, prosím Vás je zde nějaká místnost, kde by mne nikdo nerušil?"
"Jistě. Támhle v zadu. Je to takový malý sakonek." ukázal na dveře na druhé straně sálu.
"Děkuji mnohokrát. Mohl byste prosím Vás zajistit, abych tam nebyl rušen? A ještě, mohl byste toto..."rychle jsem napsal vzkaz na ubrousek "...doručit támhleté krásné dámě v bílém?" ukázal jsem na Kate.
"Jistě pane."
"Ale prosím Vás, neříkejte jí, od koho to je. Kdyby se ptala, jen řekněte, že je to důležité."
"Spolehněte se pane."
"Děkuji."

Přemístil jsem se do salonku a čekal, jestli Kate přijde. Posadil jsem se do jednoho z křesel. Po celodenním stresu na mě padla únava. Nevím jak dlouho jsem čekal, nevím jak dlouho jsem se přemáhal, ale nevydržel jsem a usnul. Zdál se mi nádherný sen - jak jsem se probudil a před sebou jsem uviděl anděla. Zvláštní, že jako anděl se mi vždy vybaví žena a né muž. seděla naproti mě a dívala se na mě. Tvář měla líbeznou, jemné rysy. Její výraz byl tak neskutěčně klidný. Člověk by se do ní dokázal zamilovat...
"Ahoj Miku." promluvil anděl sametovým hlasem. Hlasem, který jsem moc dobře znal. Tím stejným hlasem, který jsem si tolik přál slyšet. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to není sen a ona není anděl. Byla tam. Skutečná, se srdcem tlukoucím. Má Kate.
"Kate??" zamžoural jsem očima.
"Jo...jsem to já." řekla smutně.
"Já...už jsem nedoufal, že přijdeš..."
"Jak se máš?" zeptala se nesměle.
"Stýskalo se mi."
Zavřela oči, jako by jí má odpověď ranila. Jakoby zadržovala slzy. Nic neřekla.
"Promiň mi." musel jsem říct, když jsem viděl její reakci.
"Ty se mi omlouváš?!" rozevřela oči a slzy se jí začaly kutálet po tvářích. "A za co?? To já bych měla..."
"Ne!" přiskočil jsem k ní, ale trochu couvla. Chyba! Musím víc ovládat své emoce. Kousek jsem zase ustoupil. Nechtěl jsm, aby se mě bála.
"Ach Kate...já...já jsem tak šťastný, že tě vidím, že s tebou můžu zase mluvit."
"Byla to dlouhá doba viď?"
"Jo, to byla. Ale na to nezáleží...Jsi v pořádku, Kate?"nevím, jestli jsem udělal dobře, že jsem se zeptal.
Zběsile začala přikyvovat hlavou, nebyla schopná nic říct, protože se neskutečně rozplakala. Naznačila mi abych přišel blíž. Pak mi skočila do náruče a stále plakala. Cítil jsem její zoufalství. Neustále opakovala "Odpust mi to. Odpust mi to." Snažil jsem se jí utišit, hladil jsem jí po jejích hebkých vlasech. Držel jsem jí pevně v náruči a potichu jí zpíval píseň, kterou jsem pro ní složil. Uplynulo možná i pár hodin, když se konečně uklidnila. Pak nastala ta správná chvíle, abych jí řekl, co jsem měl na srdci...
"Kate? Teď mě poslouchej. Všechno už je v pořádku, ano? Nezlobím se na tebe. Není za co a nemám ti co odpouštět." jemně jsem jí uchopil za bradu a mírně jí pozvedl, aby se na mě podívala. "Miluju tě, Kate. A to se už nikdy nezmění."z tváže jsem jí jemně druhou rukou odhrnoval spadlé pramínky vlasů.

Pak udělala něco, v co jsem mohl jen stěží doufat. pomalu se ke mně natáhla, aby mě políbila.
"Víš to jistě? Jsi připravená to udělat, Kate?" musel jsem se zeptat.
Chvíli bylo ticho a jak jen řekla "Ano, jsem."
Naše rty se poté spojily. Líbal jsem jí tak, aby cítila, jak moc zamilovaný muž jsem. Do toho polibku jsem dal veškeré své city a emoce. Tiskl jsem jí k sobě. Byl jsem překvapený a šťastný, že mi to dovolí.
"Věřím ti." řekla po chvíli, když náš polibek ustal.

Ze sálu sem byla slyšet pomalá romantická hudba. Přitiskl jsem si Kate k sobě na hruď. Jednou rukou jsem jí objal kolem pasu a druhou jsem uchopil její malou jemnou ruku. Pomalinku jsme se pohupovali do rytmu hudby. Místnost osvětlovala pouze malá lampa. Nic jsme neříkali. Jen jsme se na sebe dívali, občas se políbili nebo přitulili a to nám v tuto chvíli stačilo. Byli jsme opět šťastní.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 zuuzcaa zuuzcaa | 17. března 2010 v 22:44 | Reagovat

juuuuuu :-) .. hezký :) .. snad už jim teď bude jenom dobře :)

2 Laneey Laneey | Web | 17. března 2010 v 22:46 | Reagovat

to je krásný... ježiš já sem za ně tak ráda :) ...s Michaelem snadněji zapomene na tu hrůzu a snad budou už šťastní :-)

3 love.U2 love.U2 | 17. března 2010 v 22:49 | Reagovat

to je kraasnyyy ted uz budou stastniii:)

4 sára sára | 18. března 2010 v 6:51 | Reagovat

Dobře že se setkali a snad je nic už neodloučí, patří k sobě!

5 Zuzik.14 Zuzik.14 | Web | 18. března 2010 v 8:09 | Reagovat

aaaa tak to je fakt nádhernýýýý. taková romantika... :) ;-)

6 Lenka♫♪ Lenka♫♪ | 18. března 2010 v 16:08 | Reagovat

Jé to je krásný,že to překonala a pustila ho zpět do srdce!!!!

7 Heal the world Heal the world | Web | 19. března 2010 v 23:22 | Reagovat

To je krásný takový romantický :-)
Doiufám,že už budou jen štastný....

8 Stepies Stepies | Web | 20. března 2010 v 13:20 | Reagovat

Uffff.... Jak mam teď málo času na psaní a na čtení povídek, tak sem si to přečetla jedním dechem a musím říct... Ať žije Katin papík.. :-D

9 amonikam amonikam | 27. listopadu 2012 v 19:03 | Reagovat

tAK Mám zase chvilinku času a dala jsem so do pokračování. Byxla jsem napjatá jestli se na tom večírku střetnou. Mike měl báječný nápad, napsat Kate vzkaz a jejich rty se spojily huchůů :-D ovšem mám pocit že to vůbec nebudou mít lehké...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama