Má fantazie je bohatá a tak mám potřebu své představy ventilovat ven prostřednictvím svých příběhů.
Ve stylu psaní se mám co učit, ale to nezlepším, pokud nebudu psát. Ať se vám zde líbí...

New Life - Pochop to, prosím... (5. kapitola)

27. října 2010 v 13:31 | admin |  New Life
New Life

NEW LIFE - Příběh o mladé dívce Magdaleně, která žila poklidným životem v malém městečku. Její husté havraní vlasy dokonale kontrastovaly s bledou pletí a modrýma očima. Vždy se považovala za velkého snílka a vyrůstala v přesvědčení, že se jednoho dne stane slavnou umělkyní.  Jednoho dne však potkala svého osudového muže. Bude s ním šťastná nebo ji čeká ještě jiná a strastiplná cesta životem? Stane  se slavnou umělkyní jak si to vysnila? Půjde tvrdě za svým cílem nebo jí osud připravil jiné překvapení? To vše se dozvíte v tomto příběhu...



Pochop to, prosím... (5. kapitola)
______________________________________________


V rychlosti jsem rozevřela dveře do pokoje a vyšla na chodbu.
"Halo??? Je tu někdo?" a snažila se někoho najít. V tu ránu u mně byla maminka.
"Jsem tady, děje se něco?"
"Mami, já...já .... musím odsud odjet."
"Cože? Proboha ty ses dočista zbláznila..."vytřeštila na mě oči "Dítě moje zlatý" a snažila se mě obejmout, ale já nechtěla.
"Mami, já tu nemůžu zůstat, copak ty to nechápeš? Pojedu ať se ti to líbí nebo ne."
"A kam chceš jako jet?!" naštvala se.
"Já..."chvíli jsem přemýšlela "...já nevím."s brekem jsem se opět skácela k zemi.
"Holčičko....Takhle to dál nejde."
"Já vím mami...a proto musím odjet, pochop to prosím."
"Však já tě chápu víc než si myslíš, zlato." pohladila mně po tváři a nechtěně mi tím vyvolala další vzpomínky na Petra. Zavřela jsem oči a představovala si, že to jeho ruka mě hladí. Najednou bylo vše jako dřív. Srdce mi opět tlouklo a já se usmívala...
"Zlato? Magdo slyšíš mě?!" tvrdá realita mi uštědřila další ránu, když mě z mého snění vytrhl matčin hlas. Mé koutky rtů se zase svěsily dolů a mé tělo se opět zahalilo do prázdna.
"Co jsi říkala mami?" stěží jsem ze sebe dostala.
"Říkala jsem, že si máš jít odpočinout a pak probereme ten tvůj odjezd. Koukneme na internet, kde by se ti mohlo líbit, souhlasíš?"
"Díky mami." to bylo to jediné, na co jsem se zmohla. Odešla jsem zpět do pokoje, ale než jsem zavřela dveře, uslyšela jsem tichý rozhovor maminky s tátou....
"....Já už nevím co s ní Vašku."
"Silvie, drahá, neboj se. Potřebuje jen čas."
"Já vím, ale chce odjet....Co když..."
"Možná to tak bude lepší."
"Lepší?? Co když se jí něco stane? Víš, ona všude vidí Petra. Když jsem jí pohladila po tváři, tak nádherně se usmívala, jsem si jistá , že...."

Zabouchla jsem za sebou dveře. Víc už jsem slyšet nemohla. Když vyslovila jeho jméno, ta bolest byla zase zpět a byla nesnesitelná. Nechtěla jsem na něj už myslet, nechtěla jsem se už takhle trápit! Chtěla jsem začít žít! Raději jsem začala přemýšlet nad tím, kam bych mohla odjet. Vždycky jsem milovala chladnější země, jako je Anglie. Ale nechtělo se mi odjíždět zase tak daleko.
"Francie..." přemýšlela jsem nahlas. "Francie? Né!!! Tam jsem přece nikdy nechtěl jet....Ale vlastně proč ne? Pojedu do Francie!" otevřela jsem znova dveře a zavolala:
"Mami!!! Už to mám! Jedu do Francie!"
Dveře jsem za sebou zase zavřela a spěchala vyndat můj starý velký kožený kufr. Začala jsem balit. Nepoznávala jsem se. Konečně jsem cítila do něčeho nadšení i když bolest tu byla stále. Nikdy mě neopouštěla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Britanka Britanka | E-mail | Web | 27. října 2010 v 16:35 | Reagovat

áleee no tak Francii né :-( :-D:-D no jsem zvědavá co bude dál?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama