Má fantazie je bohatá a tak mám potřebu své představy ventilovat ven prostřednictvím svých příběhů.
Ve stylu psaní se mám co učit, ale to nezlepším, pokud nebudu psát. Ať se vám zde líbí...

I won´t be alone-54.kapitola

14. prosince 2010 v 23:32 | admin |  I won´t be alone
IWBA maly
I WON´T BE ALONE - Povídka, která je opět založena pouze na mé fantazii. Hlavní roli v ní však tentokrát ztvárňuje Michael Jackson. Příběh je vyprávěn z jeho pohledu a je zaměřen více na něj jako člověka než jako hudebníka a skvělého tanečníka. Více o příběhu prozrazovat nechci, takže hezky čtěte :-)

... kapitolu najdete v celém článku...





"Jaku??" vyšel jsem před dům a hledal mého šoféra. Většinou jsem ho nacházel u garáží, jak leští auta.
"Tady jsem." zavolal.
"Ach...Jaku, chtěl jsem ti jen říct, že zítra odjíždím...nevím na jak dlouho...Potřeboval bych odvézt..."
"Ale jistě." nechápal proč se ho takhle prosím, protože to bylo jeho pracovní náplní.
"Víš...já...byl bych rád, kdybys odjel se mnou...."
Usmál se. "Tak kam že to vlastně jedeme?"
"No spíš poletíme...cesta autem by trvala dlouho." usměv jsem mu rád oplatil "Poletíme do Oaklandu..."
Jako….jako do Oregonu??" Vytřeštil na mě oči...."Ale vždyť......vždyť.....Pane joooo!!!!!! Ty jedeš konečně za Kate, že jo???" jásal.
"Ne...to ne....Víš já jen....já vlastně nevím, proč to dělám...Chci jen vidět, kde žije...být na stejném místě...dýchat stejný vzduch…zní to asi šíleně viď?"
"Ale no tak...tomu přece sám nevěříš...Způsobíš rozruch a dozví se, že tam jsi...lišáku."
"Ne to teda ne...nezpůsobím rozruch...vezmu sebou maskéry...chci ukrýt mou tvář...chci se tam jen tak procházet aniž by někdo věděl, kdo jsem..."
"No tak to potěš…to vyrazí na výlet celá karavana ne??"
"A co mám podle tebe jako dělat?!" naštvaně jsem rozhodil rukama. "Přijet tam, vesele před ní přiskočit a říct Ahoj Kate! Přišel jsem si pro tebe! Je mi jedno, že máš nový život, ale já tě chci zpátky! Tak se na všechny vykašli a vrať se se mnou?…To mám jako říct?! To bych byl pěkný sobec Jaku."
"Mně to nepřijde tak strašné."
"Tys nečetl ten dopis, který mi tu nechala…Ale když jsem ji uviděl stát před bránou ke mně domů, něco ve mně mi říkalo, že stále patříme k sobě…Já se ale bojím udělat ten první krok, Jaku…Jsem hrozný zbabělec…A to je na tom všem to nejhorší."
"Ono to nějak dopadne, uvidíš…" poplácal mě povzbudivě po rameni a odešel připravit vše potřebné na zítřejší odjezd.

Bylo brzo ráno následujícího dne a maskér na mě již pracoval. Chtěl jsem nějakou jednoduchou masku, kterou bych si případně dokázal nasadit či upravit i sám. Vše potřebné mi pěčlivě ukazoval a vysvětloval. Myslím, že to není nic složitého…

V Oaklandu jsme se ubytovali v malém hotelu U červené růže. Je situovaný v centru, jestli se tu tomu tak dá říkat. Je to opravdu malé, ale velmi milé městečko. V této oblasti je zcela jiné počasí než u nás. Je tu mnohem chladněji. Takže jsem své oblečení přizpůsobil místnímu počasí a vyrazil do ulic. Nemohl jsem se dočkat, až tohle udělám! Byl to zvláštní pocit vyjít ven a nikdo se na vás nedívá. Nikdo se na vás neřítí, nikdo nechce podpis ani vás obejmout nebo z vás strhat oblečení. Každý si žil svůj život. Byla to nádhera…Vůbec jsem si neuvědomoval, že mám na sobě masku a po strašně dlouhé době jsem se na veřejnosti cítil přirozeně. Nevěděl jsem kam se dívat dřív. Až jsem z toho dostal hlad. Přímo naprotí mně stál menší dům s nápisem restaurace. Neváhal jsem a namířil si to přímo k němu…
Když otevřete dveře a vejdete, slabě zazvoní zvoneček a vy se ocitnete ve středně velké místnosti, která je posázená stoly v přiměřeném množství. Každý zde nalezne své soukromí, pokud ho hledá. Restaurace na první pohled působila velmi domácí atmosférou. Stoly a židle byly dřevěné, stejně tak obložení za zdech. Vyhlídl jsem si jeden stůl, který byl tak trochu stranou od ostatních, nevím proč, asi ze zvyku, a namířil si to k němu.
Sotva jsem se posadil, už u mne stála číšnice.
"Dobrý den pane. Co si dáte?" zeptala se mile a já ztuhl. Ten hlas…Ten hlas já znám…poznal bych ho kdekoli a kdykoli…Tenhle hlas má jen jediná osoba na světě - Kate.
"Dobrý den slečno…" mé oči se nyní dívaly do tváře osoby, kterou toužily spatřit nejvíce…"Kate…" vydechl jsem a byl si jistý, že to byl poslední vzduch, který
kdy proudil mým tělem…
"Prosím??" byla zaražená…a zmatená "Jak…jak víte moje jméno?" zamrkala.
Nebyl jsem schopný slova. Byla tady, stála asi 30cm ode mě. Stále tak krásná. Vůbec se nezměnila, ani její vůně se nezměnila. Měl jsem najednou pocit, jako by neuběhly měsíce, ale jen pár dní…Po chvíli jsem se přece jen trochu vzpamatoval a odpověděl.
"Máte to napsané na cedulce…" dělalo mi problém mluvit, natož se tvářit, že ji neznám, když jsem měl sto chutí vzít ji do náruče a líbat ji. A už nikdy nepustit.
"Ehm…Aha…jistě…Takže…Co si tedy dáte?" ošívala se a zvláštně se na mě dívala. Cítil jsem se najednou jako nahý, jako bez masky.
"Dal bych si džus prosím…Pomerančový…." zapomněl jsem na hlad a byl rád, že jsem něco vykoktal.
"Hned Vám ho někdo přinese… Přeji krásný den." v rychlosti odešla a já stále doufal, že se zase vrátí. Toto naprosto nečekané setkání mne absolutně zasáhlo. Mé srdce jako by se probudilo k životu. Toto naše setkání nesmí být poslední říkalo mi…


*********************

Náš vedoucí mi vyšel vstříc a do práce jsem mohla začít chodit. Dohodli jsme se, že budu pracovat jen pár hodin denně, Majkýho budu brát s sebou a že nebudu dělat žádnou náročnou práci. V podstatě budu pouze chodit k hostům a psát objednávky, které budu předávat do kuchyně a Jess bude roznášet hotové jídlo a pití. Toto řešení se všem zdálo dokonalé.

Seděla jsem v zadní místnosti s Majkým a Jessicou. Teď nebylo příliš zákazníků a tak byla pracovní morálka celkově taková uvolněnější. Panovala veselá nálada a malý byl pro všchny takovou místní atrakcí. Každý ho chodil ve své volné chvíli pozdravit, pobavit nebo se na něj prostě jen podívat. Okouzili každého…No jo…Holt tenhle talent zdědil po tatínkovi…Často jsem mu o něm vyprávěla. Jaký byl, co měl rád, co nesnášel. Chlapeček se na mě vždy tak roztomile usmíval, jako by mi rozuměl…

"Kate!!!" ozvalo se vesele od šéfa "Máme hosta!"
"Už jdu!" zvedla jsem se ztěžka po dlouhém sezení ze židle a dala Mika na starosti Jessice. Naposledy jsem se podívala do zrcadla, zda je vše na správném místě a šla pracovat.

Naším zákazníkem byl muž samotář. Byl středně vysoké postavy, štíhlý, pohledná tvář. Seděl u stolu, který většinou zůstává volný. Došla jsem k němu a zeptala se ho, co si bude přát. Jakmile na mne promluvil, vybavily se mi mé staré vzpomínky. Jak mi ten samý hlas zpívá ukolébavku. Před očima se mi mihla tvář člověka, kterému patří. Úplně jsem se zarazila. Musel si toho všimnout.
Podívala jem se znova na tvář muže sedícího přede mnou a začala jsem si myslet, že už blázním. Pak ale promluvil znova. A já se nemohla zbavit posedlosti slyšet ten hlas stále dokola. Podívala jsem se mu na ruce. Byly Michaelovo. Stoprocentně. Nikdo nemá takové ruce… Ne, už dočista blázním…Slyším a vidím ho všude…To je klasické chování blázna…Je to v podstatě normální, když připustím, že jsem blázen…Když jsem se konečně dozvěděla, co si bude přát, raději jsem co nejrychleji
s třesoucíma se kolenama odešla.

"Co se děje Kate??" zeptala se mě Jessica "Jsi celá zelená…"
"Já ….já….Je tam!!!" ukazovala jsem ven ze dveří místnosti.
"Kdo je tam??" nechápala.
"Michael…." vydechla jsem.
"Sedni si prosím tě…" plácla rukou na židli "Kate, něco se ti zdálo…"
"Ne, je to on!"
Jessica mi nevěřila a vykoukla ven.
"Jsi přetažená…uklidni se…Jak by TOHLE mohl být Michael…Dyť tak ani nevypadá….A navíc…kdyby to byl on, tak tu určitě není sám…Přemýšlej trochu…"
"Jo…asi máš pravdu…Ale ten hlas víš…Má hlas úplně jako on…A ty ruce…Přísahala bych, že jsou jeho…" dodala jsem sklesle.
"Někteří lidé si mohou být něčím podobní…Já tam jdu. Ty se mezitím uklidni."
"Dobře." jestli to bude v mých silách…pomyslela jsem si a přitulila mého chlapečka k sobě…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Britanka Britanka | E-mail | Web | 14. prosince 2010 v 23:41 | Reagovat

poznali se poznali :-D jenže ty něco kuješ, cítím to :-?  :-P

2 Laneey Laneey | Web | 14. prosince 2010 v 23:47 | Reagovat

ty vošo O_O  O_O  tak to je brutus toto O_O ..hned jak vešel do tý restaurace mi bylo jasný že to bude ta samá kde pracuje Kate :-D ..chudák musel z toho mít úplnej šok když se ho jen ta přišla zeptat co si dá :-D chtěla bych ho  v tu chvíli vidět :-D ...a samozřejmě že ho kate musí poznat :-) vždyt je to její láska a táta jejího ..JEJICH ..kloučka :-) musí poznat jeho hlas nebo při nejmenším jeho oči přeci...kdo má takový oči no kdo? řekněte mi :-P  :-) ted k němu půjde jess a on bude zklamanej :-D  :-( ..... nemůžu se dočkat dalšího dílu!!!!!!!!! O_O  :-D

3 zuzy zuzy | Web | 15. prosince 2010 v 20:06 | Reagovat

No to je.. to .. no toto??  Ona ho poznala.. a o jí taky jen dělaj že nic... Miki se musí podívat na miminko a dojde mu, že je jeho... Potřebuju nutně další dílek... ;-)

4 Lenka♫♪ Lenka♫♪ | 16. prosince 2010 v 14:46 | Reagovat

No týý jo,taky sem si myslela že to bude ta restaurace kde je Kate. Chtěla bych hrozně vidět ten výraz když se ho přišla zeptat co si dá jako by nic a jek koukala ona když promluvil týýýý jo už chci další díleček to bude hůůůůůstýýýýý!!!! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama